Miláčku, jdi se převléknout

Příběh, Miláčku, jdi se převléknout, je jeden z těch, které mě doslova „potkaly“ v rychlíku z Prahy do Kolína.

Ty dvě dívky se mnou seděly v kupé. Dělala jsem korektury své knihy a tak měly pocit, že je neposlouchám. Byly to vysokoškolačky, blondýnka a brunetka, obě hezké, příjemné.

„Luděk je tak všímavý,“ chlubila se brunetka blondýnce a slastně se protáhla. „Včera jsem se musela třikrát převléknout! Nakonec jsme přišli do kina pozdě...“

V duchu jsem zaúpěla.

Vzpomněla jsem si na pratetu Babetu, voňavou šedesátiletou dámu, která mi vypravovala o svých milencích.

„Irko, na mně je přece vidět, že jsem byla vždycky šik, mám pravdu?“ Bylo mi sedm let a hltala jsem každé její slovo.
„Jsi strašně šik, teto!“ Spokojeně se usmála.
„A představ si, že jsme měli jít do divadla a Přemek mi řekl, abych si vzala jinou blůzku! Chápeš to?! Už týden před tím jsem věděla, co si na sebe vezmu! A on řekl, miláčku, jdi se převléknout! A to byl konec, Irko! Moje babička říkala, blůzkou to začíná, fackami končí!“

Vrátila jsem se ze vzpomínek zpátky do vlaku, kde se právě blondýnka ušklíbla na brunetku.
„Tss… To by se mi chtělo... převlékat se do kina a přijít kvůli tomu pozdě!“
Brunetka ji s úsměvem popíchla.
„Závidíš, viď? Tvému Honzovi je totiž úplně jedno, co máš na sobě! A pak, kino platil Luděk. Nevadilo mi, že jsem neviděla začátek!“ Blondýnka se ale nedala. „Když jdu do kina, tak jdu do kina. A nechápu, proč bych měla do kina přijít pozdě kvůli tomu, co mám na sobě. Luděk je magor!“ Brunetka se naštvala.
„Ty ho prostě nemáš ráda! On přece za nic nemohl! Kdybych se pořádně oblékla hned, tak jsem se nemusela třikrát převlékat a nepřišli bychom pozdě… Také jsem se mu omluvila! A on řekl, že to nevadí, prý, hlavně, že mi to sluší...“

Zaúpěla jsem podruhé.

„Irko, já nejsem hloupá,“ řekla mi jednou prateta Babeta. Měla pravdu. Můj otec ji neměl rád, ale nikdy o ní neřekl, že je hloupá. „A to nemají chlapi rádi, když ženská není hloupá! Až vyrosteš, vzpomeň si na to, co ti teď říkám! Hodně dlouho bude trvat, než si chlapi zvyknou, že i ženy jsou chytré! A než si na to zvyknou, budou ženy ponižovat. Budou jim ukazovat svou sílu!“

Vyrostla jsem a často jsem si na to, co mi prateta Babeta říkala, vzpomněla.

Ale vraťme se zpátky do vlaku!

Zdálo se, že brunetka o něčem přemýšlí. Blondýnka se tedy rozhodla, že radši změní téma.
„Dívala ses včera na seriál, Hani? To bylo hustý! Hlavně ten konec! To jsem tedy vůbec nečekala. Ty jo??“ Hana začala něco hledat v tašce.
„Ne. Nedívala jsem se.“
„Proč ne? Díváš se přece pokaždé!“
„Byla jsem u Luďka. Po zprávách si vzpomněl, že by potřeboval vyčistit koberec v předsíni. Říkala jsem si, to bude hned hotové, ale...“ Hana zavřela tašku, koukala z okna a mlčela. Blondýnka čekala.
„No… Luďkovi se to pořád nelíbilo... tak jsem to vzala ještě jednou... a pak ještě jednou...“ Blondýnka se ušklíbla a Hana se po ní ohnala. „Nech toho, Martino! Když viděl, že jsem seriál prošvihla, tak se mi omluvil…“

Zaúpěla jsem potřetí.

„Irko, ty víš, že mám ráda pořádek,“ řekla mi jednou prateta Babeta a já přikývla. Její pokoj voněl čistotou. Všude dečky a na gauči seděla mezi polštářky holohlavá panenka, která měla každý týden jiné šaty.
„Máš to tady moc krásný, teto! A nejvíc se mi líbí Plaváček!“ Přikývla.
„Až umřu, bude tvůj. A teď si představ, že jsem si před lety řekla, zkusím bydlet u Marka! V Praze...“ Rozhlédla se po podlaze a pak ukázala do rohu. „Irko, seber tamhle to smetí!“ Podívala jsem se tam, ale nic jsem neviděla. Prateta zvýšila hlas. „Irko! V rohu je smetí!“
Klekla jsem si a přejížděla jsem rukou po koberci. Nic jsem ale nenahmatala. „Vstaň, Irko! A pojď sem!“ Posadila si mě na klín. „Žádné smetí tam není. Přesně tohle mi dělal Marek! Ukázal na ubrus, že je na něm flek! Nic jsem neviděla, ale šla jsem a ubrus vyprala. Dával mi úkoly! Šel do práce a dal mi víc úkolů než macecha Popelce! Jednou odešel, a já na nic ani nesáhla. Šla jsem si k holiči, do cukrárny, ke švadleně, koupila jsem si kytici tulipánů a vrátila jsem se půl hodiny před ním. Vzala jsem si zástěru a sedla si ke stolu. Přišel a spokojeně prohlížel celý byt.
„Vidíš, všechno, co jsem ti řekl, jsi udělala! Že to jde, když se chce, Bety?“
Vzala jsem vázu s tulipány a hodila ji po něm! Pak jsem se sbalila a vrátila se do Kolína.“
Vyděšeně jsem na ni koukala.
„Zabilas ho, teto,“ zkonstatovala jsem a prateta se rozesmála.
„Ne, Irko! Ale měla jsem to udělat! Dvakrát se oženil a obě ženy utýral!“
Bylo mi s pratetou ve vzpomínkách krásně, ale musela jsem se vrátit do vlaku. Martina právě pohladila Hanku po ruce.
„Hani, rozejdi se s ním! Prosím tě, věř mi, že ti nezávidím! Není totiž co!“ Hana se na ni podívala a… možná, že se mi to zdálo, protože jsem si to strašně přála, ale opravdu se mi zdálo, že přikývla…

Je dobře, že se o týraných ženách mluví a píše, točí se filmy a reportáže. Ano, jsou i týraní muži, ale týraných žen bude vždycky víc, než týraných mužů, i kdyby jenom proto, že muž je prostě silnější.

Na školách se mluví o nebezpečí drog, o nebezpečí alkoholu, mluví se o šikaně, o domácím násilí na dětech, a ve vyšších ročnících se žáci dozvídají o tom, jaké nebezpečí s sebou nese nechráněný sex. A já si myslím, že by se mělo mluvit i o tom, jak dívky poznají, že se v jejich partnerovi, skrývá potencionální domácí násilník. Možná některé dívce či mladé ženě pomůže i tento příběh.