Nebeské blaho

Zima nás pořád ještě neopouští. Ano, někdy to sice vypadá, že už nám dala vale, ale druhý den musíme opět vytáhnout zimní bundy. Tak jsem se rozhodla, že vám dneska budu vypravovat o nebeském blahu. A jakou má nebeské blaho spojitost se zimou? To hned uslyšíte…

„Mášenko, chceš malou žehličku, nebo velkou?“

Táta se mě pokaždé zeptal, i když dobře věděl, že velkou žehličku nemám ráda. Byla totiž nejenom velká, ale i těžká!

Abyste tomu rozuměli, nejednalo se o dnešní klasickou elektrickou žehličku, kdepak! To, čím se u nás doma v padesátých letech žehlilo, byly dvě železné žehličky, malá a velká, které se nahřály na kamnech, pak se železnými oky, které měly nahoře, provlékla dřevěná držadla a mohlo se žehlit! Tohle bylo jejich klasické využití, ale tátova otázka se týkala využití neklasického.

„Mášenko, chceš malou žehličku nebo velkou?“

„Malou.“

„Tak Kája dostane velkou.“

Táta dal obě žehličky nahřát na kamna v kuchyni, když byly teplé, každou zabalil do kusů rozstříhané staré deky, strčil nám tyhle nebesky blažené balíčky k nohám pod naše peřiny a já s bráškou jsme si kolem nich labužnicky omotali chodidla a hřáli se a hřáli!

V našem kolínském bytě, ve kterém jsem se v roce 1950 narodila, stejně jako se tam dva roky přede mnou narodil bráška, se topilo jenom v kamnech v kuchyni, na kterých se každý den vařilo. Tohle teplo šlo do celého bytu, a když se dovařilo, už se topilo minimálně, a přesto si nevzpomínám, že by nám byla zima, a když byla, přišly na řadu nahřáté žehličky.

Kamna v kuchyni nebyla jediná kamna v našem velkém třípokojovém bytě s kuchyní. V největším pokoji, kde jsme zároveň všichni spali, byla vysoká, zelená kachlová kamna až ke stropu, ve kterých se topilo jenom na Štědrý den.

A když si tak vzpomínám na Štědrý den u nás doma skoro před sedmdesáti lety, musím se přiznat, že nevím, jestli jsem se těšila víc na Ježíška nebo na nebeské blaho, které na mě čekalo před spaním!

Na konci večera vzal táta moji peřinu, hodil ji na vyhřátá zelená kachlová kamna, opřel se o ni a stejně jako žehličku na plotně, nahřál teď o kamna i moji peřinu.

Nikdy nezapomenu na okamžik, kdy ji na mě vyhřátou a voňavou hodil a já se zalykala nebeským blahem z vůně čistého povlečení a hlavně z tepla, které bylo ve vteřině všude kolem mě a vydrželo daleko déle než nějaká ubohá železná žehlička zabalená do staré deky! Ano, v tu chvíli jsem byla nevděčná, ale moc dobře jsem věděla, že po Vánocích bude malá žehlička zase moje nejlepší kámoška!

Na tyto své dva kámoše, teplo přinášející žehličku a kachlová kamna, jsem si vzpomněla, když se začalo mluvit o tom, že budeme muset začít šetřit teplem a napadlo mě, že dřív nebylo čím šetřit, protože tepla bylo stejně málo.

A přesto nebo právě proto, jsem se zimy nebála a těšila se na ni, protože jsem věděla, že na ni vyzraju nebeským blahem z tepla kámošky žehličky a z tepla nahřáté peřiny na kachlových kamnech.

Spustit audio

Související

Více z pořadu

E-shop Českého rozhlasu

Víte, kde spočívá náš společný ukrytý poklad? Blíž, než si myslíte!

Jan Rosák, moderátor

slovo_nad_zlato.jpg

Slovo nad zlato

Koupit

Víte, jaký vztah mají politici a policisté? Kde se vzalo slovo Vánoce? Za jaké slovo vděčí Turci husitům? Že se mladým paním původně zapalovalo něco úplně jiného než lýtka? Že segedínský guláš nemá se Segedínem nic společného a že známe na den přesně vznik slova dálnice? Takových objevů je plná knížka Slovo nad zlato. Tvoří ji výběr z rozhovorů moderátora Jana Rosáka s dřívějším ředitelem Ústavu pro jazyk český docentem Karlem Olivou, které vysílal Český rozhlas Dvojka.