Tulení se

„Irenko, vy se ale umíte tulit,“ napsala mi na facebook kamarádka Lída, když tam uviděla moji fotku s kolegou z Činoherního klubu, Vasilem Fridrichem. „V Činoheráku se k sobě tulíme všichni,“ odpověděla jsem jí. „V každém divadle se k sobě všichni tulí.“

Divadlo je totiž o kontaktu hereckém a lidském. Herci se na sebe musí napojit a čím dokonaleji jsou na sebe napojeni, tím úžasnější zážitek divák má a odchází po představení rozdrcen na padrť!

Doma se pak opatrně skládá do své původní podoby, smířen s tím, že jeho původní podoba, doplněná padrtí, už nikdy nebude tou podobou, se kterou do divadla přišel, ale bude už navždy obohacena o to, co mu dnešní představení dalo.

Toto je skoro vznešená charakteristika divadla a proto vám na odlehčení povím, jak se v divadle k sobě tulíme, což znamená, že spolu máme větší fyzický kontakt, než je běžné.

Jako osmnáctiletá jsem nastoupila do kolínského divadla, dva roky jsem  ráno uklízela hlediště a vše kolem, a večer při představení, jsem byla v šatně. Za dva roky šla tehdejší nápověda do důchodu, já nastoupila místo ní a napovídala jsem až do roku 1993, kdy byl v kolínském divadle umělecký soubor zrušený, všichni jsme dostali padáka a já, po pětadvaceti letech u divadla, nastoupila v březnu 1993 do kolínské SOJI, kde jsem přebírala u pásu oříšky.

Jednou jsem šla za mistrem s nějakou připomínkou, povídali jsme si, já se občas dotkla jeho paže, a když jsem se po pěti minutách vracela zpátky k pásu, měla jsem pocit, že se život v dílně zastavil a všechny ženské koukají na mě!

Že ten pocit byl správný, se mi potvrdilo o přestávce, kdy se na mě všechny ženské vrhly a valily na mě, proč jsem se k mistrovi takhle tulila, že se bude říkat, že s ním něco mám, to že si nesmím dovolovat, sahat na něj a že si všimly, že jsem se takhle tulila i k Pepíčkovi, co nám naváží oříšky k pásům!

Nemyslely to zle! Měly mě rády, každé ráno se hádaly, která bude se mnou sedět u pásu, protože jsem na každý den vymýšlela ženské téma, o kterém jsme si pak celou směnu povídaly, a tak mi okamžitě došlo, co jim vadí, a poprvé po pětadvaceti letech u divadla jsem si uvědomila, že tulení, které je v divadle normální, může tady na dílně vzbuzovat jisté emoce.

Vysvětlila jsem jim souvislost tulení s divadlem, ony to pochopily, nicméně jsem se od té doby v SOJE už nikdy s nikým netulila.

Když jsem v roce 1994 nastoupila do Činoherního klubu jako nápověda, vrátilo se mi nejenom divadlo, ale i tulení, které mi chybělo a to tak, že hodně.

Je pravda, že není tulení jako tulení. Jednou ke mně před zkouškou přišel Michal Pavlata a zeptal se, jestli mi může sáhnout na zadek.

Zeptala jsem se, a je to nutné, Míšo?

Strašně se rozesmál a od té doby, kdykoli jsme se v Činoheráku potkali, se sám sebe zeptal, je to nutné, Míšo?

A sám si svým nádherným hlasem, odpověděl, není.

Spustit audio

Související

Více z pořadu

E-shop Českého rozhlasu

Víte, kde spočívá náš společný ukrytý poklad? Blíž, než si myslíte!

Jan Rosák, moderátor

slovo_nad_zlato.jpg

Slovo nad zlato

Koupit

Víte, jaký vztah mají politici a policisté? Kde se vzalo slovo Vánoce? Za jaké slovo vděčí Turci husitům? Že se mladým paním původně zapalovalo něco úplně jiného než lýtka? Že segedínský guláš nemá se Segedínem nic společného a že známe na den přesně vznik slova dálnice? Takových objevů je plná knížka Slovo nad zlato. Tvoří ji výběr z rozhovorů moderátora Jana Rosáka s dřívějším ředitelem Ústavu pro jazyk český docentem Karlem Olivou, které vysílal Český rozhlas Dvojka.