Po stopách císaře aneb výlet, na který se mělo zapomenout

V Pardubicích se hony konaly od roku 1841 do roku 1913. Na počátku roku 1874 se ve městě mluvilo o tom, že hony v tom roce nebudou, mnoho šlechticů mělo tou dobou těžké starosti, způsobené krachem vídeňské burzy rok před tím. Nakonec je ale Parforsní společnost přece jen uspořádala, neoficiálně se totiž ohlásili převzácní hosté, císař František Josef s chotí císařovnou Alžbětou, zvanou Sissi.

8 fotografií

Při parforsním honu je pronásledován jelen nebo laň jezdci na koni v otevřené krajině, k uštvání zvěře jim dopomáhá smečka speciálně cvičených psů.     

Ani na Veselku ani k poštmistrovi

V druhé polovině 19. století byly Pardubice v prudkém rozpuku, přesto ve městě nebyl dostatek ubytovacích kapacit (v odpovídající kvalitě), aby to uspokojilo poptávku v době císařské návštěvy. Císař s císařovnou proto využili zázemí svého zámku, který byl         součástí císařského hřebčína v Kladrubech nad Labem.

Dům poštmistra Krause, kde se zdržoval císař s chotí|foto: Josef Pírka,fotoarchiv Východočeského muzea v Pardubicích

V Pardubicích přijali pozvání nejbohatšího měšťana poštmistra Krause, který měl svůj honosný dům naproti dnešnímu OC Grand. Tam se po honu převlékli a občerstvili.

Příjezd císaře a císařovny

První kolem páté hodiny ranní dorazil z Vídně císař František Josef, až později císařovna Sissi, která přijela z Uher. Prvního honu se účastnili druhý den, kdy se vlakem každý v jiném voze přesunuli do Pardubic. Čekal je předseda honební společnosti kníže Emil z Fürstenberku, starosta Bubeník a městská rada.

Potom císař s císařovnou odjeli kočáry k Sezemicím, kde měla začít štvanice. Čekalo tam na ně více než 70 příslušníků nejvyšší šlechty (arcivévoda Vilém, Trautsmandort, Windischgraetzové, dva Esterházyové, Josef a Albrecht Valdštejn, Taxis, Hompesch, Wolkenstein aj.).

Zápis z jednání rosického zastupitelstva o budoucnosti císařského pomníku|foto: Šárka Kuchtová,Obecní úřad Rosice

Krátce před příjezdem císaře byl vypuštěn jelen a za ním smečka psů. Psi jelena honili několik  hodin křížem krážem po kraji a vysílený jelen se zastavil až u Rosic u Chrasti na pozemku starosty, kde ho jako první dostihla  císařovna. To ona zvolala „halali“ a hon byl ukončen. Jezdci si vyměnili koně a vrátili se do Pardubic.

V Rosicích na počest této události vztyčili pamětní kámen, který na místě dostižení jelena stál až do konce monarchie v říjnu 1918. Poté byl v rámci likvidace všeho monarchistického stržen a později předělán na pomník obětem první světové války. V Rosicích u starého obecního úřadu stojí dodnes.

Druhý hon

Další hon začínal u Pohránova, císař sedl na hnědého koně, císařovna na bujnou brůnu. Císařovnu doprovázel mladý šlechtic Baldazzi, nejdřív se točili kolem Kunětické hory, pak blízko Ležánek jelen přeplaval řeku. Císař a císařovna s částí společnosti brodili za ním. Jelen se ale vzápětí vrátil přes Labe zpátky a utíkal k Hradci Králové. A když mu docházely síly, ukryl se ve statku poblíž hradecké myslivny. Tam ho dostihl císař, zvolal „halali“ a honbu prohlásil za ukončenou.

Parforsní hon s účastí císařovny Sisi pod Kunětickou horou|foto: Východočeské muzeum v Pardubicích

Návrat císařského páru

Původní plán císaře, zdržet se na Pardubicku dva týdny, zhatily špatné zprávy z Vídně. A tak se císař vrací ke svým panovnickým povinnostem už 13. listopadu 1874. Cestou z Kladrub se jejich vlak ještě na 4 minuty zastavil na pardubickém nádraží. Purkmistr poděkoval za návštěvu, císař za přijetí, a do císařského vozu byl pozván poštmistr Kraus, aby mu císař poděkoval za pohoštění v jeho domě a daroval mu zlatou tabatěrku s drahokamy. Okresní hejtman Boukal dostal 500 zlatých na chudé.

Pardubická městská rada nechala pro císařovnu Alžbětu vyrobit mapu, kde byly zakresleny trasy obou honů, které císařský pár v listopadu roku 1874 v Pardubicích absolvoval. Nad mapou byla vykreslena Kunětická hora a pod ní město Pardubice, obsahovala českou i německou věnovací báseň.

Pohled do stájí Národního hřebčína v Kladrubech nad Labem|foto: Šárka Kuchtová

Pryč s císařem

Se vznikem republiky zmizely téměř všechny připomínky císaře a jeho rodiny z území Československé republiky. Ať už to byly sochy, pamětní desky, nebo kamenné pomníky. Vše monarchistické bylo staré a špatné a v mladé republice nemělo místo. Málem tak skončilo i Starokladrubské plemeno v podvědomí lidí spojené s císařskými kočáry. Naštěstí zdravý rozum a láska ke koním zvítězila. A pokud si přece chcete připomenout dobu Rakouska-uherska zajeďte se podívat do hřebčína v Kladrubech nad Labem. Vůně starých časů promísená s vůní čertsvého sena Vám rozechvěje srdce.