Kosmická trojka

Nedávno jsem pro jeden časopis hledala něco úsměvného ze zkoušek, něco, čemu říkám divadelní vejšplechty, a našla jsem text, který jsem si do počítače uložila jako: Kosmická trojka.

Začetla jsem se a skoro hned jsem zjistila, že kosmická trojka je Ivana Chýlková, Jaruš Hanušová a Ruda Hrušínský, kteří spolu hráli ve hře Kosmické jaro.

Tato hra od režiséra Ladislava Smočka, zakladatele Činoherního klubu, měla premiéru  v roce 1995 a nehrála se často, protože v ní bylo hodně hostujících herců a bylo technicky obtížné, dát je všechny na jeden večer dohromady. A když se to podařilo, a všichni se jednou za čas sešli, většinou se před představením dělala opakovací zkouška textu. Jedna taková zkouška byla i koncem listopadu 2001 – přesně před dvaceti lety.

Herci se postupně scházeli a Ladislav Smoček, režisér a autor hry v jedné osobě, požádal Ivanu Chýlkovou, Jaruš Hanušovou a Rudolfa Hrušínského, aby si zopakovali text, který mají mezi sebou, protože v minulém představení tam prý došlo k mírnému karambolu...

Všichni tři se po sobě podívali s tázavými pohledy. Mírný karambol? Víš o něčem? Nic se přece nestalo!

Ladislav Smoček si jejich pohledů všiml a začal text své divadelní hry obhajovat.

„Ono to má svoji logiku! Když jsem to psal, tak jsem si dával pozor, aby to bylo logické!“

„Ale ano,“ souhlasila Ivana Chýlková. „Má to logiku. Ale jakmile to jeden splete, tak ten druhý odpoví jinak než má, a pak už to dohromady nedáme.“

„Ano, správně,“ přikývl spokojeně režisér. „A právě to se stalo minule. Proto jsme tady, abychom si to ujasnili.“ 

Kosmická trojka se začala připravovat a všichni tušili, že to pro ně bude totéž, co je pro koně Taxis na Velké pardubické!

Rudolf Hrušínský hrál v Kosmickém jaru jednoduchého Šonku, Panímámu hrála Jaruš Hanušová a její neteř Janu, Ivana Chýlková. Nadechli se a začali.

Šonka: Říká pošťák dole, že viděl, jak jede sem nahoru.

Panímáma: Ještě nepřijeli, pane Šonka, teprve přijedou.

Šonka: Doktor Slepic. Pošťák ho viděl.

Panímáma: Není tady, děvečko, ale bude tady.

Jana: Byl tady, tetičko.

Šonka: Tak já nevím. Jeden říká, je tady, druhej zase není tady, že? Tak podle             čeho se má člověk řídit? Takhle se štvu, běhám sem a tam jako chrt. Co času to stojí. Co přemýšlení! A byl tady!

Panímáma: Že byl tady? Bude tady, pane Šonka.

Jana: Byl tady i bude tady.

Šonka: Tak nebyl tady.

Panímáma: Ne, byl tady, ale není tady, (Janě) že jo?

Jana: Bude tady.

Šonka: Já rozumím, ale není tady.

Jana: Ne, pane Šonka, není tady.

Když jsme tenhle kousek hry jeli poprvé, opravovala jsem všechny tři skoro na každé větě. Když jsme to opakovali popáté, už tam bylo chyb méně. Všichni tři se snažili, ale v očích jim blýskaly ohníčky smíchu. Nicméně chtěli být přesní, a když to popletli, sami si to chtěli jet znovu. Jakmile něco v textu zaskřípalo, pan Smoček se okamžitě ostražitě podíval na mě, jestli to říkají dobře, a když jsem konečně, asi po desátém „přejetí“, mohla přikývnout, ano, říkají to dobře, všichni jsme si oddychli.

Jaruš Hanušová si utřela zpocené čelo a Ivana Chýlková s Rudolfem Hrušínským se rozesmáli.

„S touhle scénkou bychom mohli jezdit po zájezdech,“ řekla Ivana, Ruda vážně přikývl a zvedl výstražně ukazovák.

„Mohli. Ale musíme ji propilovat!“

Spustit audio

Související