S Karlem v kolínském kině

Chudák Ježíšek! Ten se letos nadřel, co? Pod kolik vánočních stromečků přinesl sice nádhernou, ale také hodně těžkou knihu o Karlovi? O našem božském Kájovi? O našem zlatém slavíkovi?

Vím o několika rodinách, kde Karel nechyběl. I pod náš vánoční stromeček Ježíšek Karla přinesl. Mám ho položeného na stole vedle počítače, a už teď vím, že si Karla budu nejdřív dlouho a pomalu prohlížet, aby mi neunikla ani jedna fotografie, ani jeden obrázek...

Když jsem Karla našla pod stromečkem, vzpomněla jsem si, jak jsme byly v listopadu s Ritou a s její kamarádkou Ivanou v kolínském kině, na filmu o Karlovi.

Nepřekvapilo mě, že na KARLA bylo vyprodáno, během filmu jsme několikrát tleskali a na konci, s hledištěm stále zhasnutým, kdy do tmy zněla Gottova píseň a šly titulky, jsme všechny tři seděly a nechávaly v sobě film pomalu doznít.

Ale bohužel, stalo se něco, co jsem nečekala. Nešly jenom titulky. Šli i diváci. Zvedali se postupně, jedna skupinka, druhá, potom půlka řady, celá řada. Diváci, kteří určitě byli ještě dojatí nebo přinejmenším byli filmem o Karlovi alespoň trochu zasažení, ve tmě pospíchali ven, paní, která se přes nás drala, nadávala, proč se už konečně nerozsvítí, a my jsme seděly, dokud neskončila píseň a s ní skončily i titulky.

Kolik nás takhle zůstalo v hledišti kolínského kina sedět? Třicet? Padesát? Asi tak.

„To je nešvar dnešní doby,“ řekla naštvaně Rita. Nesouhlasila jsem. „Ritunko, to bylo i za komoušů! My jsme vždycky zůstali sedět a lidé se hrnuli ven, jako kdyby hořelo. A přitom i tehdy zněla hudba, někdy se během titulků film ještě loučil fotografiemi z natáčení, a někdy na úplném konci došlo i na pokračování děje...“

Ivana, o pár let starší než Rita, mi dala za pravdu.

„To je pravda. Byli jak stádo. A ještě nám nadávali, proč sedíme, když je konec.“ 

Vyšly jsme ven, začaly si povídat o filmu, já řekla, že mě k slzám dostala vzpomínka na dobu po roce 1968, kdy se začalo mluvit o tom, že Gott chce emigrovat. Říkali jsme si tehdy, mladí, staří, všichni jsme si říkali, když emigruje Gott, to už tady opravdu nezůstane nikdo...

A Karel neemigroval. Zůstal s námi.

Rita řekla, co dojalo ji, Ivana se připojila, než jsme došly k autu, probraly jsme toho ještě hodně, a před autem řekla Ivana, která má dva syny, studenty - budu muset říct klukům, aby po filmu zůstávali sedět, protože je nekulturní odcházet, když film ještě neskončil a jdou titulky a hraje hudba…

A mě napadlo, jak by si každý divák, který v kolínském kině vstal a hrnul se k východu, jak by si každý divák měl vzpomenout na Karla Gotta, který podepisoval fotografie a desky po každém svém koncertě. Podepisoval hodinu i dvě hodiny. Trpělivě podepisoval, dokud nepodepsal poslední fotografii, protože měl úctu ke každému svému fanouškovi.

Ale bohužel, úctu k němu nemají diváci ve všech kinech, nejenom v tom kolínském...

Spustit audio

Související

Více z pořadu

E-shop Českého rozhlasu

Kdo jste vy? Klára, nebo učitel?

Tereza Kostková, moderátorka ČRo Dvojka

jak_klara_obratila_na web.jpg

Jak Klára obrátila všechno vzhůru nohama

Koupit

Knížka režiséra a herce Jakuba Nvoty v překladu Terezy Kostkové předkládá malým i velkým čtenářům dialogy malé Kláry a učitele o světě, který se dá vnímat docela jinak, než jak se píše v učebnicích.