Šťastné vdovy

Šťastná vdova mě tehdy rozesmála, stala se rodinným pokladem a neopustila mě dalších šedesát let…

Nespočítala bych, kolikrát jsem použila toto zdánlivě cynické spojení dvou slov. Často to bylo v široké rodině, kdy jsem nejenom já byla přesvědčená o tom, že čerstvá vdova je opravdu šťastná. Časem jsem to zkusila i v situacích, kdy jsem dotyčnou ženu příliš neznala, pouze jsem cosi slyšela, další si domyslela, a také jsem jí četla v očích.

„Já jsem vdova…“ řekla ona a mně stačil pohled a její větu jsem dokončila. „Šťastná vdova.“

A pak vždy následovala úplně stejná reakce. Přikývnutí a úsměv. A slova úlevy, jak teprve teď žije…

Nikdo se mi tedy nemůže divit, že mám tahle dvě slova ráda, stejně jako mám ráda bramborový salát nebo obložený chlebíček. Tahle dvojice mě nikdy nezklamala, stejně jako mě nikdy nezklamala šťastná vdova, kterou používám celou dobu, co jsem s panem Fuchsem a to je už víc jak čtyřicet let, a on si zvykl, protože mu nic jiného nezbylo.

Šťastná vdova ke mně prostě patří.

Před pár lety jsem byla na besedě v ostravské knihovně. Nečekaně tam přišel štáb televize a natáčeli se mnou rozhovor.

„Jezdíte často na besedy na severní Moravu. Jaký vztah máte k našemu kraji,“ zněla jedna z otázek a já nadšeně odpověděla, že jezdím od roku 1995 do klimkovických lázní, které jsou kousek od Ostravy, že mám nakladatele z Vendryně u Třince, že jsem byla na severní Moravě na besedách asi v padesáti knihovnách, a až budu šťastná vdova, že se na severní Moravu přestěhuju…       

Reportáž vysílali v neděli dopoledne, na ČT 24. Pan Fuchs byl na chalupě, něco tam dělal, na televizi si ani nevzpomněl, ale já byla doma a dívala se.                         

Večer pan Fuchs přijel z chalupy, zeptal se, jaká byla reportáž, já ji pochválila a tím to skončilo. Druhý den šel do města, a když se vrátil, hned ve dveřích spustil.

„Tak ty se prý odstěhuješ do Ostravy, až natáhnu brka?“ Když jsem mu vysvětlila, že jsem v reportáži použila svoji „šťastnou vdovu“, už to radši dál nerozváděl…

Moji milí posluchači, nechci vám brát iluze o vašich partnerkách, ale když uvážíte, že mi bude sedmdesát dva a ještě jsem se nesetkala s vdovou, která by byla vyloženě nešťastná, odpovězte mi po pravdě - není to divné? Neměli byste s tím něco dělat? Ano, vy! Protože my, ženy, opravdu, ale opravdu nemůžeme za to, že z nás děláte šťastné vdovy…