Nebuď zvědavá

Já osobně jsem zvědavá odmalička, ale že bych nějak extra rychle stárla, se říct nedá. Nedávno jsem šla s naším Baxíkem z večerní procházky a kousek od našeho domu stál mladík. Když začal volat, slečno, slečno, neotočila jsem se, proč také? Ale on ke mně došel, a když jsem hledala klíče, řekl, prosím vás, slečno, mohla byste mi odemknout? Radostně jsem se na něho otočila.

„Mladý muži, za to, že jste mi řekl, slečno, vám odemknu ráda. Jsem padesátý ročník!“ Se zájmem si mě prohlédl a uznale pokýval hlavou.

„Ale vypadáte na třicet!“ Hrdě jsem se narovnala.

„Které dveře chcete ještě odemknout?“

Oba jsme se rozesmáli, on vešel do domu a já odtančila s Baxíkem domů.

Ale vraťme se ke zvědavosti. Zvědavá jsem celoživotně, ale protože podle tohoto mladého muže jsem třicítka, a stáří mě zatím moc nedohání, nazvala bych svou zvědavost spíše zvídavostí.

Vzpomínám si, jak mě zajímaly domy v Kolíně, a kdo v nich bydlí. Možná i proto jsem na začátku osmdesátých let pracovala několik měsíců jako externí pojišťovací agent. Pojišťovala jsem čerstvě narozené děti a měla jsem úspěch. Pracovala jsem jako nápověda v kolínském divadle, takže mé přemlouvání začalo povídáním o hercích a brzy končilo podpisem smlouvy. Fakt jsem byla hodně úspěšná a mé finanční ohodnocení bylo k nízkému divadelnímu platu příjemné. Ale jenom kvůli penězům jsem to nedělala. Kdepak! Konečně se mi podařilo dostat se do domů, kolem kterých jsem do té doby zvídavě chodila...

Nedávno jsem jela z Kolína do Prahy. Když se vlak rozjel, přišli ke mně do kupé dva kluci. Bylo mi jasné, že to nejsou kolíňáci, ale přesto jsem měla pocit, že je znám. Seděli proti mně, povídali si, a já si za chvíli začala povídat s nimi, jako bychom se všichni znali. Před Libní jsem konstatovala, že určitě nejsou kolíňáci a oni přikývli, že mám pravdu. Nejsou. Vyzvídala jsem dál.

„Pracujete v Kolíně?“ Podívali se na sebe.

„Ne. Ale jsme v Kolíně s cirkusem.“ A byla jsem doma!

„Tak to jsme kolegové! Já zase dělám v divadle!“

A ještě si vzpomínám, jak jsem kolem roku 2008 dostala dva měsíce volání ze svého mobilu zdarma, na číslo, které si vyberu. Vybrala jsem si telefonní číslo maminky a bohatě jsem této nabídky využívala. Za dva měsíce mi přišla esemeska, která mě upozornila, že mi zbývá poslední týden bezplatného volání, abych toho koukala využít a esemeska mi přišla i poslední den.

„Váš nárok na volání zdarma dnešním dnem končí. Děkujeme za využívání služeb.“ To je od nich hezké, řekla jsem si, a i když jsem věděla, že tyto zprávy posílá automat, moje zvídavost opět zvítězila a já odpověděla!

 „I já vám děkuju. Bylo to milé.“ Milý automat mi bleskurychle odpověděl.

„Nemáte oprávnění k akci.“

Tak to mě naštvalo. Ty mi nebudeš říkat, co mám dělat! A poslala jsem další esemesku.

„Nepotřebuju oprávnění k akci. Proč bych nemohla poděkovat?“

I na to znal milý automat odpověď.

„Neznáme klíčové slovo NEPOTŘEBUJU. Zkontrolujte prosím, zda zadáváte SMS ve správném formátu nebo volejte zákaznickou linku.“

No... automat mě sice „utřel“, jak se říká, ale moje zvídavost dostala, co chtěla!