Údolím Loučné z Trstěnic do Chmelíku

12. březen 2017
Podcasty, rozhovory, příběhy Další podcasty, rozhovory a příběhy Zvonice ze 17. století patří k dominant obce a je unikátní i proto, že není součástí kostela
0:00
/
0:00

Malebným údolím řeky Loučné vedla kdysi slavná obchodní stezka. Té řeka, dříve zvaná Trstenice, dala také název. Stejně tak jako obci Trstěnice. Přes ni, podobně jako přes vedlejší Chmelík, ale zřejmě Trstenická stezka skutečně vedla.

Z doby nejstarší o obci Trstěnice zprávy nemáme. První písemná zmínka je z roku 1350, kdy se v dochovaných dokumentech poprvé píše o tamním kostele. Ten prošel do dnešní doby několika přestavbami. Dochovaly se v něm ale třeba krásné gotické klenby nad oltářem a v kapli.

Trstěnický kostel nemá zvonici, ta byla z neznámých důvodů vystavěna v první polovině 17. století ne jako součást kostela, ale o pár metrů vedle. Stala se tak ale také se svou výraznou dřevěnou střechou další dominantou obce.

Zajímavostí kostela jsou třeba i varhany. Už proto, že se o jejich originální původ Trsteničtí přou s obyvateli Chmelíka. Oba tábory shodně tvrdí, že to v jejich kostele jsou ty varhany, které byly určeny do Ruska, konkrétně do Petrohradu. Jenže podle z generace na generaci přenášené pověsti karavana, která s nimi jela, byla nedaleko obcí napadena hordou zlodějů a těžké varhany na povoze a následně pak i v kraji zůstaly.

Jiráskova Vojnarka z Trstěnic

Příběh, který se ale určitě týká pouze Trstěnice, zvěčnil v podobě úspěšné divadelní hry spisovatel Alois Jirásek, který do obce často jezdil při svém působení na škole v Litomyšli. Jde o životní osudy jedné z trstěnických obyvatelek Heleny Benešové. Selka, které říkali Vojnarka, má na trstěnickém hřbitově stále svůj hrob. K němu, stejně tak jako k v Trstěnici také dochovanému statku Vojnarky, se i dnes sjíždí milovníci literatury a historie.

Mikšíkův statek opravují nadšenci do podoby, jakou ho v 50. letech museli opustit původní majitelé

Historikové a příznivci starých časů si pak na své přijdou i na dalším trstěnickém statku. Tomu se říká Mikšíkův a je zajímavý i proto, že vypadá, i když ohlodán zubem času, bez úprav tak, jak ho jeho majitelé museli v 50. letech opustit. Toho využil spolek Archaických nadšenců Sebranice, který ho koupil a opravuje, aby sloužil jako památka na tuto dobu i dalším generacím. Navíc spolek na velké zahradě statku staví unikátní stodolu ze 17. století. Tu se tam historickým nadšencům podařilo přemístit a tím také zachránit z nedaleké obce Čistá.

Do Chmelíku nejen za sněženkami

Také nedaleký Chmelík má bohatou historii. První zmínka o něm pochází dokonce už z roku 1314, kdy byl Chmelík majetkem opata Konráda. Ten podle úředního zápisu 17. března toho roku prodal svobodnou rychtu v Chmelíku rychtáři Jirzovi. A to, že už v té době byla v obci rychta, také napovídá něco více o významu Chmelíku, stejně tak jako o plně rozvinutém hospodářství i životě obce už v té době. Bohužel unikátní historickou rychtu v roce 1985 tehdejší vedení obce nechalo zbourat. Chtěli na jejím místě, uprostřed historického jádra s roubenými domy, postavit bytovky. Tenhle nápad nakonec nevyšel, a tak si nejstarší historii obce teď připomínají prázdnou loučkou se zbytky kamenných základů někdejší stavby.

Před roubenkou se dvěma dvory stávala ještě do roku 1985 historická budova rychty

Postavit na tom místě bytovku by byla velká škoda i proto, že by zastínila jednu z nejzajímavějších roubenek ve Chmelíku. Dům přes řeku naproti kostelu z 18. století je originální už na první pohled. Má totiž dva dvory, každý po jedné straně obytné budovy, která je uprostřed. Jsou ale tak malé že, jak se ve Chmelíku říkalo a říká, ani jalovice by se tam neotočila. Tato roubená stavba pak může být ale také vysvětlením toho, jak asi Chmelík získal své jméno. Roubenka je totiž v době vegetace chmelu touto rostlinou prý celá obrostlá.

Dnes by se Chmelík klidně ale mohl jmenovat také po první jarní květině, tedy sněžence. Tamní lesy totiž každé jaro rozkvetou záplavou sněženek. Ty, zvláště nedaleko tzv. Vysokého lesa na ploše asi dvou a půl hektaru tvoří doslova bílý květinový koberec. Není divu, že se toto místo stalo přírodní památkou. Říká se mu Sněženkové údolí a sjíždí se tam jarní květiny obdivovat lidé z blízkého i dalekého okolí každoročně po celý březen i na začátku dubna.

Do Chmelíku za sněženkami jezdí každé jaro lidé z blízkého i dalekého okolí
autor: RUS
Spustit audio

Více z pořadu

E-shop Českého rozhlasu

Lidský faktor jsem znal jako knížku, ale teprve s rozhlasovým zpracováním jsem ho dokonale pochopil...

Robert Tamchyna, redaktor a moderátor Českého rozhlasu Dvojka

Lidský faktor

Lidský faktor

Koupit

Točili jsme zajímavý příběh. Osoby, které jsme hráli, se ocitaly ve vypjatých životních situacích, vzrušující práce pro herce a režiséra. Během dalšího měsíce jsme Jiří a já odehrané repliky svých rolí žili. Fantasmagorické situace posledního dílu příběhu se staly naší konkrétní každodenností. V srpnu Jiří Adamíra zemřel. Lidský faktor byla naše poslední společná práce.“ Hana Maciuchová