Venku, kde jsme my ostatní, vám nic neuteče!

„Dojdu si vedle k řezníkovi, klidně si to dokuřte,“ řekla jsem jí s úsměvem, ale jí bylo srdečně jedno, co budu dělat, ani se na mě nepodívala a v klidu kouřila dál.

U řezníka stálo hned u dveří, u masa, pět žen a paní prodavačka na něco koukala u kasy. Prošla jsem krámem až dozadu, a slyším, jak prodavačka říká zákaznici, ale paní, ať koukám, jak chci, na té kartě nic nevidím!

Zákaznice zaraženě koukala na prodavačku a ženy ve frontě, i já mimo frontu, jsme koukaly na zákaznici. Ta se po chvíli vzpamatovala.

„Já vám ale žádnou kartu nedala.“ Ukázala přes sklo k pokladně. „Dala jsem vám tisíc korun! Tamhle leží! A vedle leží pětikoruna. Nákup stál tři sta pět.“     

Chuděra u pokladny se málem skácela.

„Co blbnu?! Já tedy blbnu! Omlouvám se vám...“

No vidíš, pomyslela jsem si škodolibě, kdyby sis chodila každou hodinu před krám zakouřit, tak bys teď nezmatkovala!

Vyšla jsem ven, kde prodavačka před trafikou pořád ještě kouřila. Stoupla jsem si k ní zády a koukala na náměstí. Když jsem za sebou uslyšela rachot mříže, otočila jsem se a chtěla jsem jít dovnitř, ale prodavačka na mě vyštěkla něco, čemu jsem nerozuměla.                   

„Prosím?“

„Roušku,“ vyštěkla ještě jednou, já si poslušně nasadila roušku, ale neodpustila jsem si ironickou poznámku.

„Z toho dlouhého čekání, než dokouříte, jsem nějaká natvrdlá!“ Prodavačka nereagovala, tak jsem si vzala ze stojanu noviny, zaplatila a odešla.

Zamířila jsem do obchůdku se zdravou výživou, kde si kupuju portugalské celozrnné pšeničné suchary. Na dveřích jsem si všimla cedulky s nápisem, tady nikoho neomezujeme v jeho svobodě, tady můžete být bez roušky, tady nechceme vidět žádné potvrzení o očkování nebo testování, tady můžete být sami sebou.

Vešla jsem dovnitř s rouškou a hned jsem se střetla s pohledem mladé zákaznice bez roušky, která si svoji svobodu nikdy, ničím a nikým omezovat nedá, a ten pohled mi pohrdavě říkal, ááá, další bába, co se bojí sundat si roušku...

V tu chvíli vešel do obchůdku pán také s rouškou, oba jsme v malém krámku hledali své zboží a od pultu na nás svobodně kýchala, kašlala a smrkala mladá prodavačka bez roušky, která se evidentně neomezovala a byla sama sebou.

Když moje zboží markovala, rozkašlala se tak, že se musela napít čaje, já rychle zaplatila, vyšla jsem ven, a nastříkala si na ruce desinfekci.

No... co k tomu říct?

Prosím vás, nečekejte, že dnešní vypravování bude mít pointu. Nebude. Berte ho jako vzkaz všem, kteří jsou v karanténě nebo dokonce v nemocnici, všem, kteří se z coronaviru léčí a ještě se nějakou chvíli léčit budou!

Vydržte, prosím vás, a v klidu s tím neřádem bojujte!

Nemyslete si, že vám tady něco uteče! Nebojte se! Všechno na vás počká! Všechno! Dáte mi za pravdu, až se uzdravíte a zase budete s námi venku!