Závěť, co dává křídla

Podcasty, rozhovory, příběhy Další podcasty, rozhovory a příběhy Závěť

První dopis do závěti. 10. dubna 2021

Moji drazí vnuci, Miloši a Robine,

rozhodla jsem se ze svého bytu vyházet všechno, s čím byste po mé smrti mohli mít sebemenší problém. Vím, jak nepříjemně těžké je dilema, vyhodit – nevyhodit, a proto vám usnadním práci a vyházím všechno sama!

Vašeho otce, svého jediného syna, záměrně v tomto dopise nezmiňuju. I když si myslím, že jsem jeho výchovu neošidila, bohužel jsem od jeho dospívání s hrůzou sledovala, že z něj vyrůstá poměrně velký sobec. Nemohla jsem s tím nic dělat, jedině že bych své jediné dítě chtěla nenápadně zlikvidovat, aby svým sobectvím neotravoval nejenom planetu, ale i druhou polovinu mého spokojeného života – ale k jeho likvidaci jsem se nikdy neodhodlala.

Jak říkám, vašeho otce, svého jediného syna, nezmiňuju záměrně, protože svůj byt chci odkázat vám dvěma, Miloši a Robine. A proto jsem se, moji drazí vnuci, rozhodla ze svého bytu vyházet všechno, s čím byste po mé smrti... sorry. Opakuju se. Tak, jdu na to! Je čas vyhazovat! Bez sentimentality.

Druhý dopis do závěti. 9. května 2021

Moji drazí vnuci, Miloši a Robine,

můj byt je tak krásně vyklízený, že mě napadlo, abych ho prodala, což také udělám. Mám nádherný pocit, že jsem se zbavila sedmdesátileté zátěže a že mohu odletět kamkoli, což udělám hned po prodeji bytu. Odletím. Ale nepoletím kamkoli. Vím, kam poletím, ale vám to neřeknu, protože vás ke svému štěstí nepotřebuju. Mé štěstí na mě čeká tam, kam odletím. 

Při vyklízení všeho možného jsem si uvědomila, že můj syn sobec, nezůstal sobcem sám, ale podařilo se mu vychovat stejné sobce i z vás.

V žádném případě si nebudu dávat za vinu, že jsem tomu mohla zabránit, kdybych se na vaší výchově více podílela. To nešlo. Navštěvovali jste mě každý měsíc na dvě hodiny. Pokaždé jste mi, moji drazí vnuci, přinesli obrázek, který jste pro mě namalovali, a já každému z vás dala pokaždé za tento obrázek pět set korun. 

Ty obrázky jsem si schovávala. Je jich poměrně hodně a já je všechny právě dnes vyhodila. Neschovala jsem si ani jeden. Zarazila mě na nich totiž jedna věc, kterou jsem si uvědomila až teď, když jsem všechny ty vaše obrázky měla na jedné hromadě.

Tobě, Miloši, bude sedmnáct. A tobě, Robine, patnáct. Obrázky jste mi začali dávat, když vám byly tři roky. Nikdy jste mi nedali nic jiného.

Ty, Miloši, pro mě patnáct let maluješ černou, shrbenou postavu, nad kterou svítí měsíc. A ty, Robine, mi třináct let maluješ obrázek, na kterém je žena, která vypadá jako bezdomovkyně a vedle ní stojí dlouhý pes.

Ano, Robine, měla jsem jezevčíka, který mi před deseti lety umřel, ale ty sis toho nevšiml, a proto ho maluješ pořád. Poslední dva obrázky s černou, shrbenou postavou s měsícem a ženou s dlouhým psem, jste mi dali 25. dubna 2021.

Miloši a Robine, měla jsem obrovské štěstí, že jsem si v těchto dnech, při vyklízení svého bytu uvědomila, že jste stejní sobci, jako váš otec. A možná i větší.

Takže to shrnu. Po mé smrti nedostanete nic vy ani váš otec. A až vám notář bude číst tyhle dva dopisy, budu sedět v jeho kanceláři v tom odporném fialovém křesle, co má mezi okny, a budu se hlasitě smát.

Škoda, že mě neuslyšíte.

Spustit audio

Související