Do staré chalupy nepatří plast ani rekuperace. Architekt varuje i před betonovou podlahou
V Pardubickém kraji je stále ještě mnoho venkovských chalup, které mají historickou hodnotu. Paradoxní je, že čím bohatší kraj, tím menší počet historicky cenných objektů.
„Čím je bohatší obec, tím je to pro původní architekturu horší. Když jedu po jižní Moravě, tak to je bohatý kraj. A lidé měli na to opravit si tyhle usedlosti podle soudobé módy, takže dřevo zaměnili za plast a za beton. To původní zmizelo,“ říká pardubický architekt Aleš Klose.
Beton je největší zlo minulého století
Podle architekta Aleše Klose je nejhorší, když se do staré chalupy zabudují plastová okna. „Upravuji chalupy na zakázku a samozřejmě nechci, aby lidé bydleli ve skanzenu. Ale preferuji přirozenost. I ze staré chalupy se dá udělat moderní a nadčasové bydlení, aniž by se původní prvky zničily.
Plastová okna brání dýchání starého objektu, stejně jako dřevěná podlaha zalitá betonem. Beton, to je největší zlo minulého století. Pod každým domem je přirozená zemní vlhkost, která stoupá nahoru. A když nejde podlahou, tak leze do zdi. Lidé pak mají plesnivé stěny a mokré mapy. Co s tím? Vymýšlejí se různá náhradní řešení, ale příčina té plísně je právě ten beton,“ vysvětluje architekt.
Rekuperace jen ve městě
Architekt Klose není příznivcem rekuperace ani moderního zateplování ve venkovských starých chalupách.
„V tomto jsem velmi konzervativní. Rekuperaci v městském domě v hlučné ulici ano. Tam to má smysl. Ale v rámci chalup a venkova bych to nedoporučoval. Nic nenahradí otevřít si okno a vnímat vůni lesa nebo čerstvě pokosené louky,“ uzavírá architekt.
V jaké zemi hledá architekt Aleš Klose inspiraci? A jakým konkrétním způsobem by upravil venkovskou usedlost na moderní bydlení? Poslechněte si v záznamu pořadu.
Mohlo by vás zajímat
Nejposlouchanější
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Závěr příběhu staré Karviné, který měl zůstat pod zemí
Karin Lednická, spisovatelka
Šikmý kostel 3
Románová kronika ztraceného města - léta 1945–1961. Karin Lednická předkládá do značné míry převratný, dosavadní paradigma měnící obraz hornického regionu, jehož zahlazenou historii stále překrývá tlustá vrstva mýtů a zakořeněných stereotypů o „černé zemi a rudém kraji“.
