Když mě maminka zlobila

Dnes je Den matek, a tak mi dovolte, moji  milí, abych za maminkou do nebe, poslala tuto vzpomínku. Maminka nerada telefonovala. Takže pokaždé, když mi zavolala, pokaždé se mi rozklepalo srdce, protože jsem se lekla, že se jí něco stalo.

Nejvíc se mi rozklepalo, když jsem byla v Praze, v Činoherním klubu na zkoušce a maminka byla víc jak sto kilometrů od Prahy, ve Žlebech, což se stalo zhruba před šesti lety, když mamince bylo dvaadevadesát...

Během zkoušky mám mobil daný na ticho, a protože v Činoherním klubu napovídám z první řady, mám ho položený na sedadle vedle sebe. Na jevišti byla v tu chvíli Ivana Chýlková s Vojtou Kotkem, text uměli oba perfektně, ale režisér pan Smoček jim do toho pořád mluvil, a tak potřebovali po jeho připomínkách, připomenout ode mě, kde textově navážeme, ale já si v tu chvíli všimla, že mi vedle na sedadle, bliká mobil.

Maminka.

Rozklepalo se mi srdce. A klepalo se a klepalo, ale já musela napovídat a srdce se mi pořád klepalo, ale naštěstí byla za deset minut pauza, a já popadla mobil, a když jsem se zeptala, co se stalo, mami, hlas se mi třásl a srdce se pořád klepalo.

„Co by se mělo stát,“ ozvalo se naštvaně, mně se ulevilo a srdce trochu zvolnilo.

„Mám zkoušku, mamuno. Jsem v divadle. Proč mi voláš,“ zeptala jsem se s úlevou, že jí nic není a maminka mi to hned vysvětlila.

„Volám ti, abys mi nevolala! Mám fotbal.“

„Tak ti zavolám potom!“

„Ne! Dneska mi už nevolej! Pak mám seriál!“

Nevím, jak to máte s maminkami vy. Já mám pocit, že jsem pořád dítě své maminky. A právě teď se tohle dítě naštvalo.

„Víš co, mami, tak já ti volat nebudu. Zavolej mi sama, když budeš něco potřebovat, jo?“

A maminka v klidu souhlasila.

„Vždyť jo, nevolej mi. Když něco budu potřebovat, zavolám ti sama.“ A než telefon položila, ještě jednou mě upozornila na to, co mi už řekla.

„A už mi dneska nevolej!“

Bylo mi to líto a večer jsem si postěžovala dceři. Ta se, samozřejmě, na babičku naštvala, protože poznala, že mě to mrzí a její mamince nebude nikdo ubližovat a už vůbec jí nebude ubližovat, její vlastní máma!

„Babička je potvora! Vykašli se na ni, mami, a nevolej jí!“

„Ritunko, ale mně to nedá," přiznala jsem svoji závislost na mamince a Rita se zasmála.

„Tak se pak nediv, že ti řekne to, co ti řekla!“

15. října 2014 měla maminka narozeniny. Bylo jí 92 let. Byla jsem v Praze na zkoušce, volala jsem jí celý den, ale „volaný nebyl dostupný“.

Zvedla mi to až večer.

Popřála jsem jí a maminka se začala chlubit, jak dostala od vnuka Erika, se kterým bydlí, plnou tašku sladkostí a jak jí Erik přivezl sladkosti i od mého bratra.

„Nevím, co mám sníst dřív,“ pochvalovala si. „Mám toho dva plné talíře!“

„Mami, ale já ti přece dala ten televizní pytel, do kterého se při televizi zabalíš, aby ti bylo krásně teplo," připomněla jsem jí náš dárek, který jsme jí s Ritou přivezly před týdnem.

„Ale to není k jídlu," řekla moje maminka a pak hovor ukončila. „A už mi dneska nevolej. Mám seriál.“

No... tak vidíš, mami. Takhle jsi mě zlobila a já si přesto přála, abys to dítě ve mně, trápila ještě hodně dlouho! Ale odešla jsi za dva roky, v devadesáti čtyřech letech.

Víš, mamunko, když je mi po tobě hodně smutno, vzpomenu si, jak jsi mi zavolala do Činoherního klubu na zkoušku, já byla na infarkt, že se ti něco stalo a tys mi naštvaně řekla: „Volám ti, abys mi nevolala! Mám fotbal!“

Spustit audio

Související

Více z pořadu

E-shop Českého rozhlasu

Lidský faktor jsem znal jako knížku, ale teprve s rozhlasovým zpracováním jsem ho dokonale pochopil...

Robert Tamchyna, redaktor a moderátor Českého rozhlasu Dvojka

Lidský faktor

Lidský faktor

Koupit

Točili jsme zajímavý příběh. Osoby, které jsme hráli, se ocitaly ve vypjatých životních situacích, vzrušující práce pro herce a režiséra. Během dalšího měsíce jsme Jiří a já odehrané repliky svých rolí žili. Fantasmagorické situace posledního dílu příběhu se staly naší konkrétní každodenností. V srpnu Jiří Adamíra zemřel. Lidský faktor byla naše poslední společná práce.“ Hana Maciuchová