Když ženy mužům lžou

Podcasty, rozhovory, příběhy Další podcasty, rozhovory a příběhy Láhev piva

Na jedné besedě jsem vyzvala své čtenářky, aby zvedly ruku ty, které svému partnerovi nikdy nelhaly. Přítomní muži překvapeně sledovali, jak se v sále nezvedla jediná ruka, a když ženy začaly vypravovat své příběhy, neježily se hrůzou vlasy jenom těm mužům, kteří je neměli...

Jako první začala štíhlá brunetka.

„Neměli „jeho“ pivo, tak jsem koupila jiné, ale protože se hrál „jeho“ fotbal, věděla jsem, že „jeho“ pivo chybět nesmí! Tak jsem ze čtyř lahví toho jiného piva, odlepila ve vodě nálepky, z prázdných lahví „jeho“ piva, jsem nálepky odlepila také a nalepila je na ty čtyři lahve jiného piva. A pak jsem už jenom hlídala, kdy dopije jedno pivo a hned jsem mu z ledničky nesla druhé, třetí i čtvrté.

„Ty ses o mě dneska tak hezky starala,“ políbil mě můj miláček, když „jeho“ fotbal skončil výhrou a pak se se mnou spokojeně koukal na můj oblíbený seriál...“

„Bernard mě nechtěl odvézt na hřbitov, že prý má schůzi rybářů,“ pokračovala druhá posluchačka. „Tak jsem jela sama. Nevím, jak se mi to podařilo, ale narazila jsem předkem do hřbitovní zdi, a jak jsem couvala, odnesl to strom. S hrůzou jsem čekala, až Bernard přijde, co mu řeknu. Přišel po půlnoci, s kamarády vytlačili auto ze stodoly před barák, nalezli do něj a Bernard si zahrál na taxikáře. Když si konečně přišel lehnout, hned usnul. Ráno šel pro něco do stodoly a já se, celá rozklepaná, chystala, že se přiznám, ale on se za chvíli vrátil úplně zoufalý, že prý v noci musel někoho porazit a vůbec o tom neví.

Celý týden jsme objížděli na kolech okolí a hledali v příkopě mrtvolu. Sice jsme ji nenašli, ale Bernard si už nikdy za volant nesedl, když měl vypito a já od té doby, když začne kvůli něčemu vyskakovat, říkám, ty mlč, Bernarde, tys možná někoho zabil, a nevíš koho a boural jsi, a nevíš kde!“

Beseda se rozjela, ženy vzpomínaly na další a další nevinné lži, přítomní páni zdrceně seděli, a já musela v zájmu spravedlnosti zakročit.

„Je pravda, že přísloví mají většinou pravdu. Říká se, lež má krátké nohy. Dovolte mi, abych uzavřela tuhle debatu o nevinných lžích, příběhem posledním, který potvrzuje, že lež opravdu krátké nohy má. Poslechněte si, co mi před pár lety vypravovala moje kamarádka.

„Jednou mě v drogerii, kde prodává moje známá, napadlo, aby mi na pěnu, která byla ve slevě za 37 korun, dala cenu o dvě stovky větší a ona mi původní cenu opravdu přecvakla na 237 korun!

Hrdě jsem pěnu přinesla domů a hned v předsíni ji ukázala manželovi. Koukl na cenu a překvapeně se na mě podíval.

„Tolik?! 237?!“

„Za kvalitní pěnu dám klidně ještě víc,“ prohlásila jsem se zamilovaným úsměvem, ale on, jako by mě neslyšel, se zeptal, kde jsem tu pěnu koupila.

„Tady naproti, u křižovatky,“ řekla jsem po pravdě a on se vrhl do koupelny a přinesl úplně stejnou pěnu! On, který neví, CO se ve kterém obchodě kupuje, vlezl POPRVÉ po osmiletém manželství do drogerie a koupil tam stejnou pěnu, jakou jsem před deseti minutami koupila i já!

S hrůzou jsem koukala na cenovku, na které bylo 37 korun, a když můj aktivní zásobovač řekl, pojď, jdeme tam, to je sprostá zlodějna, v duchu jsem si přísahala, že mu už NIKDY, ale opravdu NIKDY nebudu lhát...“

Spustit audio

Související