Klubová fanynka

Dojíždí do Prahy do práce a já do školy. Sice jsem ji dvakrát nemusela, ale dneska to s ní vydržím. Chtěla jsem si totiž někam vyrazit a samotné se mi nechtělo. Magda byla pro a za hodinu jsme už tancovaly v baru Palma. Když jsme se vrátily k našemu stolku, spadlo ze mě napětí a já se spokojeně rozhlédla kolem.

Okamžitě jsem si všimla hezkého kluka, který seděl kousek od nás.  

„Podívej se, Magdo, vlevo! Kdo to je? Znáš ho?“ Magda přikývla.

„To je Marek. Chodila jsem s ním na gympl. Tobě se líbí, Markéto? Hodím na něj síť!“

Vystartovala k němu a za chvíli ho přitáhla k našemu stolku. Představili jsme se, a protože také studoval v Praze, mluvili jsme chvíli o tom, na jakých školách jsme, ale když se začal zajímat o téma mé bakalářské práce, Magda ho vytáhla na parket.

S úsměvem jsem je pozorovala. Marek byl jiný. V očích měl něco, co dnešním klukům chybí. Když se na mě podíval, věděla jsem, že mě opravdu vidí, že ho zajímám, že pro něj nejsem jedna z anonymních holek, kterou může sbalit, ale že si mě uvědomuje celou, nejenom jak vypadám, ale zajímá ho i to, co cítím, na co myslím…

Když se Magda s Markem vrátili ke stolu, povídali jsme si už jenom my dva a Magda si od nás nakonec odsedla ke známým, což jsme oba uvítali.

Marek mě před půlnocí doprovodil domů a domluvili jsme si rande na neděli.

„Markéto, chceš jít na fotbal? Hrajeme s Příbramí.“

No, fotbal jsem sice nemusela, ale proč ne? Přikývla jsem, domluvili jsme se, kdy se sejdeme a pak mi dal jednu malou pusu na tvář a druhou, o trochu větší, na pusu! Byl sladký! Vážně! Sladký! Vůbec jsem se nedivila, že jsem usínala šťastná, jako už dlouho ne…

V neděli jsem fotbal sice přežila, ale za celou hru jsem nepochopila, kdo proti komu hraje, a fandila jsem podle Marka, ale protože ten moc nefandil, tak jsme většinou seděli a koukali, jak se třicet chlapů, nebo kolik jich vlastně bylo, honí za jedním míčem. Drželi jsme se za ruce, seděli jsme těsně u sebe, když jsme si něco říkali, museli jsme se dotýkat ústy… vlastně to bylo vzrušující fotbalové utkání, i když jsem vůbec nevěděla, kdo vlastně vyhrál…

V pondělí jsme spolu jeli vlakem do Prahy, opsali si svoje rozvrhy, domluvili jsme se, kde se budeme mezi přednáškami scházet, v úterý jsme šli do kina a ve středu to přišlo.

„V neděli hrajeme s Benešovem. Půjdeme?“

Zhrozila jsem se. Už zase? To snad ne? Na druhou stranu, pokud mu stačí chodit na fotbal jednou za týden, a pokud mě bude zase držet za ruku, tak proč bych s ním nešla. A tak jsem radostně kývla a v neděli odpoledne jsme vyrazili na hřiště. Před pokladnou se mě zeptal, jestli jezdím s klubem, když hraje venku a ukázal na klubový autobus. Vytřeštila jsem na něj oči. Proboha, on se zbláznil!

„Já vím, že jsi klubová fanynka, Markéto. Vím, že chodíš na fotbal každou neděli, a že bez fotbalu nemůžeš být. Na tom není nic špatného, ale musím se ti k něčemu přiznat. Radši hned. Markéto, já fotbalu vůbec nerozumím. Poprvé v životě jsem byl na fotbale před týdnem s tebou. Vůbec nic mi to neříká. Ale slibuju ti, že si dneska spočítám, kolik chlapů je na hřišti, slibuju ti, že si přečtu pravidla, slibuju ti, že si s tebou budu o fotbale povídat, když ho miluješ a jsi klubová fanynka, slibuju ti, že...“  Vůbec nic jsem nechápala.

„Marku, prosím tě, a kdo ti řekl, že jsem klubová fanynka?!“

„No, přece tvoje kamarádka Magda.“