Moji čtenáři

První besedu se svými čtenáři jsem měla v knihovně v Pečkách u Kolína v roce 2003, což je skoro dvacet let. Jel tam se mnou můj kamarád Zdeněk, novinář, fotograf a ředitel kolínského kulturáku. Cestou se mě zeptal, o čem budu mluvit, a já řekla, že nevím.

Měla jsem sice napsaných asi deset listů, kde jsem shrnula celý svůj život, přidala jsem i ukázky z mých knih, a když beseda začala, asi dvě minuty jsem z těch papírů četla, ale nešlo to. Myšlenky byly rychlejší.

Odstrčila jsem papíry a mluvila jsem bez nich a beseda trvala tři hodiny, protože se moji čtenáři pořád na něco ptali a ptali…

Od té doby jsem besedovala v knihovnách po celé republice. Víc než v Čechách si mě zvaly knihovny na Moravě. Pravda, ani Středočeský kraj nezůstává pozadu. Byla jsem v Mladé Boleslavi, v Čáslavi, v Přelouči, několikrát jsem byla i tady v Pardubicích, v Červených Pečkách, v Jílovém, v Nymburku, v Praze a kolem Prahy, v Týnci nad Labem, a to nepočítám desítky besed v Kolíně a okolí.

Spisovatel tvoří sám. A tak je setkání s jeho čtenáři to nejkrásnější, co ho může potkat. Jsou, samozřejmě, i sociální sítě, mám webové stránky, odkud mi čtenáři také píší, dopisy mi chodí občas i poštou a pokaždé mě potěší, když mi ve schránce přistane obálka, na které je adresa velmi, ale opravdu velmi strohá: Spisovatelka Irena Fuchsová - Kolín.

A také mi chodí hodně e-mailů. Tady je jeden od Soni.

„Dobrý den, paní Ireno. Byla jsem včera na vaší milé besedě v Olomouci. Nemůžu říct, že byste mě nějak překvapila, přesně takovou pohodovou a příjemnou jsem si vás představovala. Nabila jste mě doslova pozitivní energií. Celý večer jsem se usmívala, že se mě i přítel ptal, na co pořád myslím.

K Vašim knížkám jsem se dostala před pár měsíci jen náhodou. Jsem těhotná a měla jsem tři měsíce strašně silné nevolnosti.

Do knihovny jsem se sotva dobelhala a šla si vybírat knížky. Udělalo se mi zase zle, tak jsem si musela chvilku sednout na židličku a zrovna u regálu s písmenem eF.

Bylo tam několik knížek, které začínaly slovem, KDYŽ a to mě zaujalo. Tak jsem si řekla, že dvě zkusím přečíst a uvidím. Vím, že ta první byla, „Když nemám, co jsem nechtěla“ a pro mě byla opravdu jedinečná. Musím říct, že se od všech ostatních lišila, byla vážnější a fakt mě dostala.

Pak jsem od Vás přečetla všechno, co v knihovně měli. Proto mě moc potěšilo, že se na nás do Olomouce přijedete podívat. Chtěla bych vám říct, co jsem vám neřekla na besedě - pomohla jste mi překonat tři naprosto příšerné měsíce těhotenství, kdy jsem znala jen postel a cestu na záchod. Opravdu jsem si myslela, že umřu a že to nikdy neskončí. Nepřeháním, když řeknu, že jsem se od tohoto stavu dokázala odpoutat jen díky Vám a Vašim povídkám, které mi přinášely úlevu…“

Pochlubila jsem se tehdy Soňou v Činoherním klubu a Standa Zindulka pokýval hlavou.

„No vidíš, kůzle z Kolína, kam se na tebe hrabe Zentiva!“

Mimochodem, Soně se narodila dcera. Když jí byl rok, Soňa mi poslala fotografii, na které byly obě. Moje čtenářka i její holčička, mými knihami odkojená...

Spustit audio

Související

Více z pořadu

E-shop Českého rozhlasu

Lidský faktor jsem znal jako knížku, ale teprve s rozhlasovým zpracováním jsem ho dokonale pochopil...

Robert Tamchyna, redaktor a moderátor Českého rozhlasu Dvojka

Lidský faktor

Lidský faktor

Koupit

Točili jsme zajímavý příběh. Osoby, které jsme hráli, se ocitaly ve vypjatých životních situacích, vzrušující práce pro herce a režiséra. Během dalšího měsíce jsme Jiří a já odehrané repliky svých rolí žili. Fantasmagorické situace posledního dílu příběhu se staly naší konkrétní každodenností. V srpnu Jiří Adamíra zemřel. Lidský faktor byla naše poslední společná práce.“ Hana Maciuchová