Jak jsem měla volno

To, co vám budu vypravovat, jsem prožívala od konce května do konce června 2010. Tedy pouhý měsíc. Ale ten měsíc stál za to! Pojďte si ho prožít se mnou!

V Činoherním klubu jsem jedna nápověda a divadelní sezona 2009 až 2010, byla hodně náročná. Od září jsem pořád jezdila z Kolína do Prahy a z Prahy do Kolína, ve vlaku jsem dělala korektury svých nových knih, v televizi jsem se dívala jenom na zprávy a na Poštu pro tebe, jezdila jsem na besedy po celé republice, psala jsem po nocích, a když jsem se dozvěděla, že bych měla mít celý červen volno, zajásala jsem. Konečně doženu všechny resty!

A tak jsem si koncem května roku 2010, vytiskla dva hustě popsané listy s názvem ÚKOLY ČERVEN, a když jsem si je spokojeně pročítala a říkala si, co udělám teď a co později, zazvonil mi telefon. Režisér z Činoherního klubu, Ondřej Sokol.

„Co děláš, Irenko? Píšeš teď nějakou knihu?“

Hm... a mám po volnu, řekla jsem si.

„Co se stalo? Máme nějaký záskok?“

Uklidnil mě, že se nic neděje a znovu se mě zeptal, jestli teď píšu nějakou knihu.

„Zrovna jsem jednu odevzdala, a na tu podzimní mám čas do září.“

Ajajaj! To jsem neměla říkat! To byla chyba! Už mě má v síti! Proklínala jsem se a do toho se ozval sladký hlas Ondřeje Sokola. 

„Irenko, my teď zkoušíme Hello, Dolly a potřebujeme nápovědu.“ Ne! Ne!

„Ondřeji, já mám teď konečně volno a fakt nechci…“ Přerušil mě.

„Ivanka dělá Dolly a moc tě prosí!“ Zaváhala jsem. S Ivanou Chýlkovou se máme rády. Říkáme si Můčko. To znamená Můj Miláčku…

Ondřej moje zaváhání okamžitě poznal.

„A já tě taky moc prosím! Všichni tě prosíme!“ Vzdychla jsem.

„Na jak dlouho?“ „Na čtrnáct dní!“ „Co soboty?“ „V sobotu zkoušet nebudeme.“ „A od kolika se bude zkoušet?“ „Jako v Činoheráku, od deseti do dvou.“ „A kde zkoušíte?“ „Ve Švanďáku!“

Rychle jsem přemýšlela. Švandovo divadlo? To by šlo!

„Od nádraží tam jede devítka?“ Na druhém konci se ozval vítězný křik.

„Ano! Devítka! Irenko a staví přímo před divadlem! Hurá! Ptá se na tramvaj! Bere to!“

Vzala jsem to. Co na tom, že ze čtrnácti dnů byl měsíc a zkoušelo se i v sobotu. Stálo to za to, bylo nás tam z Činoherního klubu víc a bylo milé, potkávat se a vědět, že jsme „z jedné líhně“.

Poprvé v životě jsem byla při zkouškách muzikálu, poznala jsem osobně Naďu Urbánkovou, Yvonne Přenosilovou, Josefa Cardu, Kryštofa Hádka, Jana Medunu, Simonu Babčákovou. Byl to náročný měsíc, ale příjemný, a i když jsem ten svůj dvoustránkový seznam úkolů mohla klidně vyhodit, nelitovala jsem...                                                                                                                  

Od roku 2010 uběhlo dvanáct let. Je mi sedmdesát dva. Víte, dvanáct let není žádný rozdíl, když je vám dvacet. Nebo třicet, čtyřicet i padesát let ještě jde. Ale sedmdesát dva?!

Něco vám teď řeknu. Kdyby mi Ondřej Sokol zítra zavolal, že by potřeboval v nějakém divadle napovídat, jestli bych to pro něj neudělala, moje odpověď by byla velmi, velmi krátká.

Ne, miláčku! Neudělala.