Můj vietnamský Ftipálek

Když jsem jednou chtěla podat džus, na který jsem nedosáhla, Ftipálek vyskočil na bednu, džus mi podal, já poděkovala, jdu k pokladně a najednou cítím, že mám nákupní košík těžší. Koukám, a von mi tam Ftipálek s kamennou tváří strčil ještě jeden džus!

Oba jsme se rozesmáli, Ftipálek džus rychle vrátil zpátky do regálu a já naznačila rukou pohlavek.   

„Uličníku!“

Uličnyku, opakoval po mě, oba jsme se smáli a smál se i jeho bratr u pokladny.

A takhle to bylo skoro pokaždé! Ftipálek si vždycky něco vymyslel a mně stačilo vidět jeho kamennou tvář a už jsem byla ve střehu!

Asi před měsícem jsem šla v neděli dopoledne koupit brambory. Večerka byla plná podobných „rozmazlenců“, kteří nechávají všechno na poslední chvíli, protože dobře vědí, že je „naše“ Večerka zachrání.

Dala jsem si do košíku brambory a šla se podívat ještě k mrazáku, ale za sebou jsem tušila Ftipálka, a když mě vzápětí chytil za paži, zvědavě jsem se na něj otočila, co na mě zase „vybalí“!

Držel se za srdce, byl zpocený a tiše řekl, špatně. Je mi špatně. Trochu se zamotal, opřel se o druhý mrazák, zašeptal, hlava bolí, oči měl vyděšené a v obličeji byl takový… šedivý. Podívala jsem se k pokladně, kde stála jeho švagrová. Dívala se na mě stejně vyděšeně.

„Špatně. Je mu špatně. Už ráno bylo špatně,“ řekla a já se jí zeptala, jestli mám zavolat sanitku. Rychle přikývla, ano, ano, volejte! Ano! Ano! Otočila jsem se na Ftipálka a řekla mu, že budu volat sanitku, on přikývl a pak se sesunul po stěně mrazáku na zem.

Za několik vteřin začal dialog s paní ze záchranné služby, při kterém mi pomáhala švagrová Ftipálka, která pořád stála za pokladnou a obsluhovala zákazníky.

Je mu pětatřicet. Ano, dýchá. Leží na zemi, ale před chvíli ještě stál. Drží se za srdce. Ano, mluvil se mnou. Je při vědomí. Říkal, že ho od rána bolí hlava. Dýchá. Ne, neomdlel. Ano, počkám, než přijede záchranka. Budu čekat před Večerkou.

Když se za chvíli ozvala houkačka záchranky, oddechla jsem si.

„Už jedou,“ řekla jsem švagrové, která se na mě pořád ustrašeně dívala, ta se rozzářila a já šla ven na chodník…

Oba muži ze záchranky byli sehraní a já jim přes švagrovou u pokladny odpovídala na další otázky.

Ne, nebere žádné prášky. Ano, tři očkování proti covidu má. Neupadl, neuhodil se. Ano, pořád byl při vědomí a komunikoval.

Chvíli před tím, než Ftipálka odvezli, jsem šla domů. Oknem jsem viděla, jak ho odváží a za chvíli přijel před Večerku jeho bratr. Oddychla jsem si, že tam jeho žena nebude sama.

Ptala jsem se na Ftipálka odpoledne, večer, druhý den i třetí. Zprávy byly potěšující. Od jeho bratra jsem dostala dvě bonboniéry, které nešly odmítnout.

A když jsem za týden uviděla Ftipálka poprvé, oba jsme se k sobě vrhli a objali se. Dlouho jsme se objímali. 

Teď mě už zase zlobí. Včera jsem si do košíku dala jednu okurku, a než jsem došla k pokladně, měla jsem tam tři!

Od té doby, a už to bude měsíc, mě často napadne, že Ftipálek měl ke mně důvěru, protože se spolu smějeme. Proč by jinak mně jediné řekl, že mu není dobře, když se ve Večerce od rána vystřídalo sto, dvě stě lidí? Vlastně bylo štěstí, že jsem tam to nedělní dopoledne šla pro brambory.

Asi to tak mělo být...