Proč nehraješ na piáno?

Hudební nástroj - klavír - piáno

„Proč nehraješ na piáno, řekl můj muž naší dceři, když přišel z návštěvy u kolegy, kde jeho desetiletý syn hrál na piáno,“ sdělila mi naštvaně moje kamarádka a pokračovala.

„Ireno, ty přece víš, že naše holka v životě na nic nehrála! Ty přece víš, že dělá od první třídy basketbal. Ty přece víš, že jí jdou jazyky, tak si k angličtině a němčině, přibrala francouzštinu. Víš to, viď?“

Přikývla jsem, že to samozřejmě vím, ale než jsem stačila cokoli říct, moje kamarádka zaječela.

„Tak ty to víš a von to neví?! Vysvětli mi, prosím tě, proč to můj inteligentní a vzdělaný manžel, řekl?! Proč?!“

Když se trochu uklidnila, vyprávěla jsem jí o rodině, kde měli dvě děti, třináctiletou dceru a patnáctiletého syna. Oba se dobře učili, oba měli své zájmy, kroužky, koníčky. A přesto kdykoli jejich otec přišel odněkud, kde se setkal s dětmi, které dělaly něco jiného, pokaždé se svých dětí zeptal: Proč neděláš...

Bylo to nepříjemné do té doby, než si z toho oba, dcera i syn, začali dělat legraci.

„Mami, ještě že ten nový tátův kolega není horolezec! To by se mě táta zeptal, proč nelezu po horách,“ smál se syn a dcera se přidala.

„Představte si, že by měl táta někoho známého u cirkusu, a byl by u něho na návštěvě, a když by přišel domů, tak by se mě zeptal, proč nechodím po provaze!“ Obě děti se smály a matka se smála s nimi. Co měla dělat? Její manžel neuznával nic, co jeho děti dělaly, uznával jenom to, co dělaly ty cizí.

Proč neděláš...? Proč nehraješ...? Proč nejsi...?

Naštěstí tenhle otec začal srovnávat své děti s cizími až později, kdy už jeho děti byly velké, ale znám ještě jeden horší exemplář!

Před mnoha lety si jedna moje kamarádka vzala dokonalého muže. Nenašla na něm jedinou chybu ani ona, ani její sestra a bratr, ani její rodiče, babičky a dědečkové. Byl prostě dokonalý pro všechny příbuzné.

Vybarvil se, když jejich prvnímu dítěti, drobné Klárce, byly tři roky. Jeli s ní na dovolenou, kde byla stejně stará holčička, ale o hlavu větší, silnější a ráznější.

A začalo malé rodinné peklo.

„Proč ta naše... Všimla sis, jak ta jejich... Ta naše neumí... Ta naše nedokáže... Proč ji neučíš... Proč to neumí...“

Tomuhle panu Dokonalému to bohužel zůstalo. Když se jim za dva roky narodil syn, pokračoval i u něho.

„Proč ten náš... Všimla sis, jak ten jejich... Ten náš neumí... Ten náš nedokáže... Proč ho neučíš... Proč to neumí...“

Já vím, muži tuhle vlastnost většinou nemívají. Ale někteří takoví jsou.

Napadlo mě, jestli to není nějaká psychická úchylka, obdivovat pouze to, co dělají děti jiných rodičů. Snažit se to, v čem vynikají cizí děti, naroubovat na své děti.

Neuznávat to, co umí děti vlastní, v čem vynikají, čemu se věnují. Vidět jenom klady cizích dětí.

Ba ne, psychická úchylka to nebude. Myslím si, že takoví otcové jsou jenom prachobyčejně zakomplexovaní muži, kteří si neváží toho, co mají doma.

A řeknu vám, když je v rodině takový chlap, pak opravdu nezbývá nic jiného, než aby se matka tajně proti němu s dětmi spojila a dělala si z něho legraci společně s nimi. Napadá vás něco jiného? Mě ne.

Spustit audio

Více z pořadu

E-shop Českého rozhlasu

Starosvětské příběhy lesníků z časů, kdy se na Šumavě ještě žilo podle staletých tradic.

Václav Žmolík, moderátor

ze_světa_lesních_samot.jpg

3x Karel Klostermann

Koupit

Komplet obsahuje dva šumavské romány Ze světa lesních samot, V ráji šumavském a povídkový soubor Mrtví se nevracejí z pera klasika české literatury Karla Klostermanna (1848 - 1923), který tomuto kraji zasvětil celé své dílo.