Jak jsem si dneska volala s Janou

Jana vstoupila do našeho manželství před pěti lety. Využila toho, že jsem byla od rána do večera v Činoherním klubu na generálních zkouškách, a když jsem jednou zavolala panu Fuchsovi, jestli je doma chleba, řekl, že ho Jana koupila.

Druhý den mi zavolal do divadla, zeptal se, kdy přijedu, já řekla, že do deseti večer a on řekl, že Jana tedy půjde v půl desáté domů.

Od té doby k nám Jana, když jsem nebyla doma, chodila často. Občas jsem přijela z Činoherního klubu dřív, odemykám a slyším pana Fuchse, jak volá, Jano, rychle vyskoč z balkonu! Už přišla!

Zvykla jsem si na ni, i když jsem ji nikdy neviděla, protože buď skákala z balkonu - mimochodem, bydlíme v přízemí - nebo odcházela těsně přede mnou, ale když ji při mém příchodu pan Fuchs zmínil, byl to pro mě pozitivní signál, že má dobrou náladu.

Včera ale došlo k malé změně. Byla jsem doma a připravovala jsem oběd, když mi pan Fuchs zavolal z Kutné Hory, kde byl pracovně.

„Jsem tady s Janou. Mám ti ji dát k telefonu?“

„Můžeš.“

„Dobrý den. Tady je Jana,“ ozvalo se vzápětí nakřáplým, ale jinak příjemným hlasem.

„Dobrý den, Jano. Jak se máte?“

„Dobře. Honzík teď odešel, tak jsem se chtěla zeptat, jestli byste ho nechtěla zlikvidovat. Já bych vám pomohla.“

„To zní sice dobře, ale přišla byste o něj. To by vám nevadilo?“

„Nevadilo. Já bych se k vám nastěhovala.“

„Nenenene! To nepřichází v úvahu, Jano.“

„To je škoda. Už přišel! Tak se mějte hezky!“

„Vy se taky mějte hezky, Jano!“ Nečekala jsem, až si pan Fuchs mobil vezme, skončila jsem hovor a šla dát vařit brambory.

Asi za dvacet minut, když jsem obalovala file, zavolal pan Fuchs znovu.

„Jana je z tebe nadšená,“ hlásil mi spokojeně a pak se začal dohadovat s Janou, která se mnou chtěla zase mluvit. Nakonec jí mobil dal.

„Vy se mi tak hezky posloucháte,“ ozval se nakřáplý, ale jinak příjemný hlas. „Jak se vám poslouchám já?“

„Jste sympatická. Kolik vám je, Jano?“

„Jsem ještě mladinká! Mohla bych být vaše dcera.“

Proboha, jen to ne, pomyslela jsem si.

„Dejte mi radši pana Fuchse.“ Ozval se hned.

„Co je? Jana je nadšená! Tys ji úplně okouzlila!“

„Hm. Tak to jsem ráda. Jenom ti chci říct, že k obědu bude file a brambory. Pa!“

Když jsem měla oběd hotový, zazvonil mobil potřetí a já hned věděla, kdo mi volá.

„Copak, Jano?“ Nakřáplý, ale jinak příjemný hlas, mi šťastně sdělil, že pro mě právě teď složil báseň. „Vážně? To je milé. A řeknete mi ji?“

„Jaro. Jaro. A je to.“ Chvíli jsem čekala, ale nic dalšího nepřišlo.

„To je hezká báseň,“ pochválila jsem ji. „Je v ní všechno.“ Souhlasila.

„Honzíkovi se taky líbila.“

„Tak mu, Jano, řekněte, ať už jede na oběd!“

Položila jsem mobil a už v tu chvíli se mi po Janě stýskalo. Po tom nakřáplém, ale jinak příjemném hlase, který mi něco nebo někoho strašně připomínal…

Spustit audio

Související

Více z pořadu

E-shop Českého rozhlasu

Historická detektivka z doby, kdy byl hrad Zlenice novostavbou. Radovan Šimáček jako průkopník žánru časově předběhl i Agathu Christie!

Vladimír Kroc, moderátor

Zločin na Zlenicích hradě

Zločin na Zlenicích hradě

Koupit

Šlechtici, kteří se sešli na Zlenicích, aby urovnali spory vzniklé za vlády Jana Lucemburského, se nepohodnou. Poté, co je jejich hostitel, pan Oldřich ze Zlenic, rafinovaně zavražděn, tudíž padá podezření na každého z nich. Neunikne mu ani syn zlenického pána Jan, jemuž nezbývá než doufat, že jeho přítel Petr Ptáček celou záhadu rozluští...