Irena Fuchsová

Babičky má každý z nás i proto, že naši rodiče mají maminky. Jsou, samozřejmě, výjimky, ale určitě se shodneme na tom, že babičky většinou máme.

Hnala jsem z nádraží, abych tu byla včas a Pavlíček má zpoždění! Objednala jsem si kafe a sodu, vyzula si lodičky a prohlížela snubní prstýnek. Teď už jsem jenom Pavlova.

V srpnu 2008, v úterý, den před odjezdem z klimkovických lázní u Ostravy, jsem si odpoledne sbalila a pak jsem se šla podívat na minigolf, kde  soutěžilo pět mých kamarádů.

Myslím, že v tomhle sychravém počasí se všichni a rádi na chvíli přeneseme na italskou, letní pláž, mám pravdu? Tak jdeme na to! 

Malé děti a rodiče jsou bezedná studně příběhů, poučení, trapností, úsměvů, trápení a všeho dalšího, na co si vzpomenete. Ráda o takových zážitcích, které mě potkají, píšu.

Procházela jsem vagonem a hledala kupé, kde bude alespoň trochu volno a našla jsem. U dveří seděla žena, u okna muž, oba kolem čtyřicítky, ale nepatřili k sobě.

Stárneme a tak odpadávají věty, které můžeme slyšet. Například se vás ve čtyřiceti letech určitě nikdo nezeptá, holčičko nebo chlapečku, už chodíš do školy?

Už dlouho kolem sebe koukám, a říkám si, lidé by se měli dělit na malé, velké a staré děti. Každý, komu o tom řeknu, je nadšený. Vážně!

Odposlechla jsem něco, co nevymyslíte, ale musíte to potkat. A kvůli tomu, abych vám o tom mohla vypravovat, musím před tím udělat „omáčku“.

Snad skoro každý pejskař, když uslyší tuhle otázku, okamžitě vstřícně zareaguje. Tato zákonitost postihla nedávno i mě.