Irena Fuchsová

Janička a Jeníček, spokojení čerství třicátníci, se už čtyři roky milovali. A jeden celý rok spolu bydleli v novém bytě.

Nedávno mi říkala kamarádka Alena, že na její starší sousedku zazvonil muž, představil se jako údržbář, tak ho pustila domů. Alena se rozčilovala, jak je sousedka hloupá.

Stalo se vám někdy, že vám setkání s někým připomnělo jiné setkání, které pro vás nebylo příjemné? Nebo že někdo řekl něco, z čeho se vám sevřel žaludek?

Všichni to známe. Stěžujeme si. Někdo více, někdo méně. Partneři si stěžují na sebe navzájem, děti si stěžují na rodiče a rodiče na děti.

Zuzanu znám dvacet let. Nikdy jsem od ní neslyšela silnější výraz, týkající se čehokoli - počasí, dětí, manžela, tchyně či šéfa.

Všichni to známe. Najednou to na nás přijde, a začneme doma přestavovat nábytek, a kdyby jenom to! Měníme i půdorys bytu tak velkoryse, že to připomíná změny v krajině.

Už několik let u nás existuje skupina, která se jmenuje JRS – Jsme rádi sami. Moc se o ní neví, což je logické. Když je někdo rád sám, tak se nepotřebuje zviditelňovat.

Nevím, jak vy, ale já si s lidmi povídám ráda. Když jsem v roce 1994 začala dojíždět do Prahy, do Činoherního klubu, těšila jsem se, jak si ve vlaku popovídám.

Po chodníku se na kole nejezdí. Je to nebezpečné nejenom pro cyklisty, ale je to nebezpečné i pro chodce. Když chodec nečekaně odbočí, nedopadne dobře on, ani cyklista!

Vsadím se, že mezi námi existují ženy, které nikdy neslyšely muže vykřiknout, podej mi rychle hadr! A tak se jim teď pokusím zprostředkovat, co se za tímto výkřikem skrývá.