Irena Fuchsová

Rodina mě vydědila, sdělila mi radostně dlouholetá kamarádka Milena a pozvala se na kafe do mé pracovny, jako by tušila, že tam sice jdu, ale moc se mi pracovat nechce.

Včera večer jsme s naším drsnosrstým jezevčíkem Baxíkem vyrazili na večerní procházku. Nejdřív jsme potkali pejskařku Janu s kámošem Bertem...

Samozřejmě, že dovolená snů jde naplánovat, když jsme sami nebo žijeme ve dvou. To se to plánuje! Ale jak přijdou děti, prázdniny se řídí podle nich.

Tenhle příběh je od mé facebookové přítelkyně, Sabiny Dagmar Vítovcové z Plzně a já doufám, že se vám bude líbit stejně, jako se líbí mně. Sabino, máš slovo!

Od šesti let jsem byla nenasytná čtenářka, která o prázdninách slupla i dvě  tři knihy za den. V mé nenasytnosti mě podporovala kolínská knihovna.

Cyklisté a koloběžkáři používají v Kolíně radši chodník, i když správně mají použít silnici, na které je v obou směrech vyznačená i značka pro cyklisty.

Než přijel autobus ke kolínskému nádraží, všimla jsem si skupinky tří kluků a jedné dívky, kterým mohlo být kolem 15 let. 

Když jsem nedávno nastoupila na kolínském Zálabí do ranního autobusu, netušila jsem, co mě čeká. Autobus se rozjel a vzadu telefonuje asi čtyřicetiletá kanalizace.

Začátkem 70. let jsem se šla podívat na film Už zase skáču přes kaluže. Je to příběh chlapce z chudé venkovské rodiny, který v šesti letech, následkem dětské obrny ochrnul.

Do Činoherního klubu jezdím od roku 1994 a tenhle příběh  z nočního vlaku může být z roku 2005, takže mu je už skoro dvacet let.