Irena Fuchsová

Začátkem 70. let jsem se šla podívat na film Už zase skáču přes kaluže. Je to příběh chlapce z chudé venkovské rodiny, který v šesti letech, následkem dětské obrny ochrnul.

Do Činoherního klubu jezdím od roku 1994 a tenhle příběh  z nočního vlaku může být z roku 2005, takže mu je už skoro dvacet let.

Tenhle příběh je sice skoro 20 let starý, ale je to pro mě vzpomínka, kterou mám hodně ráda. Kdysi dávno dávali na Nově, na konci zpráv, naše oblíbená zvířátka, vzpomínáte?

V sobotu jsem šla s naším drsnosrstým jezevčíkem Baxíkem pro noviny a všimla jsem si - ono si ani nešlo nevšimnout - vykopnutého odpadkového koše.

V květnu 2011 se měla začít v Činoherním klubu zkoušet hra Kukura, ve které skutečný Juraj Kukura bilancuje svůj život. Dva týdny před zkouškou za mnou přišel ředitel...

Je to už pár let, co mě napadlo, že máme v Kolíně málo soch. Myslím soch lidí, soch, které jsou „zasazené“ do ulic, jsou součástí města, žijí v Kolíně s jeho obyvateli.

Letos v dubnu to bude deset let. Budu své obdivovatelce říkat Pětka. Proč Pětka, to se dozvíte na konci.

Tenhle příběh mi vypravoval kamarád Pavel, se kterým občas jedu z Prahy, vystoupím v Kolíně a on pokračuje do Pardubic. Tak, Pavle, máš slovo!

Některým mužům říkám metodici. Že jste o tom nikdy neslyšeli? Muži metodici totiž tají, že jsou metodiky, a jejich ženy jsou přesvědčeny, že mají doma nemehla.

Pokaždé, když vidím v televizi Emílii Vášáryovou, vzpomenu si, jak jsme na podzim v roce 2000 zkoušeli v Činoherním klubu hru, Návrat do pouště.