Irena Fuchsová

Dojíždím z Kolína do Prahy, do Činoherního klubu, od května 1994. Denně si kupuju do vlaku noviny a za ty roky jsem se na nich stala doslova závislou.

Konec starého roku byl sice před 14 dny, ale pojďme si ho trochu připomenout třeba i proto, že se na konci starého roku většinou snažíme mít „stůl čistý“ v mnoha směrech.

Také vám někdy vadí, když narazíte v novinách a v časopisech na někoho, na koho se autor odvolává, ale nenapíše, kdo konkrétně to je?

Možná, že je mezi námi někdo, kdo ještě nikdy nic u vietnamských obchodníků nekoupil, ale nezdá se mi to moc pravděpodobné.

Určitě znáte písničku Petra Spáleného, Obyčejný muž. Nevěř tomu, že jsem výjimečný, že krásným dámám jsem nebezpečný, vždyť já za chvilku s tebou jsem ti vděčný...

Občas to asi uděláme všichni. Když je nákup za baťovskou cenu, 39, 109, 259, řekneme paní prodavačce, to je dobré a korunu jí necháme. Ale běda, když ta koruna chybí nám!

Na konci padesátých let minulého století jsme si chodili hrát na kolínské náměstí. Bylo nám od osmi do deseti let, a všichni jsme bydleli v okolních ulicích.

Před týdnem v sobotu byl sedmnáctý listopad. Myslím, že většina z nás sedmnáctému listopadu říká a bude ještě dlouho říkat, výročí „sametovky“.

Všichni, kdo jste byli někdy na pláži, víte, že na pláži máte všechno jako na dlani a pláž na ostrově Samos, nebyla výjimka.

Muži to mají v krvi. Jsou lovci! Touží přitáhnout do své rodiny kořist a hřát se v obdivných slovech a pohledech své ženy a svých dětí. Potřebují obdiv!