Irena Fuchsová

Tenhle příběh je od mé facebookové přítelkyně, Sabiny Dagmar Vítovcové z Plzně a já doufám, že se vám bude líbit stejně, jako se líbí mně. Sabino, máš slovo!

Od šesti let jsem byla nenasytná čtenářka, která o prázdninách slupla i dvě  tři knihy za den. V mé nenasytnosti mě podporovala kolínská knihovna.

Cyklisté a koloběžkáři používají v Kolíně radši chodník, i když správně mají použít silnici, na které je v obou směrech vyznačená i značka pro cyklisty.

Než přijel autobus ke kolínskému nádraží, všimla jsem si skupinky tří kluků a jedné dívky, kterým mohlo být kolem 15 let. 

Když jsem nedávno nastoupila na kolínském Zálabí do ranního autobusu, netušila jsem, co mě čeká. Autobus se rozjel a vzadu telefonuje asi čtyřicetiletá kanalizace.

Začátkem 70. let jsem se šla podívat na film Už zase skáču přes kaluže. Je to příběh chlapce z chudé venkovské rodiny, který v šesti letech, následkem dětské obrny ochrnul.

Do Činoherního klubu jezdím od roku 1994 a tenhle příběh  z nočního vlaku může být z roku 2005, takže mu je už skoro dvacet let.

Tenhle příběh je sice skoro 20 let starý, ale je to pro mě vzpomínka, kterou mám hodně ráda. Kdysi dávno dávali na Nově, na konci zpráv, naše oblíbená zvířátka, vzpomínáte?

V sobotu jsem šla s naším drsnosrstým jezevčíkem Baxíkem pro noviny a všimla jsem si - ono si ani nešlo nevšimnout - vykopnutého odpadkového koše.

V květnu 2011 se měla začít v Činoherním klubu zkoušet hra Kukura, ve které skutečný Juraj Kukura bilancuje svůj život. Dva týdny před zkouškou za mnou přišel ředitel...