Irena Fuchsová

Vsadím se, že mezi námi existují ženy, které nikdy neslyšely muže vykřiknout, podej mi rychle hadr! A tak se jim teď pokusím zprostředkovat, co se za tímto výkřikem skrývá.

V kolínském divadle jsem pracovala jako nápověda pětadvacet let, od roku 1968 do roku 1993, kdy byl umělecký soubor zrušený. Skoro všichni herci byli z Prahy vlakem.

Znají to ženy i muži. Oblečení, které se už nehodí „na ven“, se nosí „na doma“, a to, co se nehodí „na doma“, končí na chalupě, rozstříhané na hadry.

Každý muž je originální diamant a ke každému muži se musí, stejně jako k diamantu, přistupovat individuálně. Ale tím jakákoli podobnost mezi muži a diamanty, končí.

To mi pokaždé řekla babička, když jsem se jako dítě někoho bála nebo styděla. Císař mi sice nic neříkal, ale představovala jsem si na záchodě jiné lidi.

Každá z vás doma měla, má nebo bude mít, mimoně domácího. Možná jsme i my, ženy, pro své muže, mimoňky domácí, ale moc bych tomu nevěřila. A víte proč?

Myslím si, že většina z nás navštěvuje lékaře opravdu v případě nejvyšší nouze a že se většina z nás snaží žít tak, aby nám naše tělo vydrželo co nejdéle v provozu.

Příběh, který vám budu vypravovat, jsem slyšela před mnoha lety. Od té doby ho často vyprávím a pokaždé je přijatý s nadšením.

Budu vám vypravovat o dvou lázeňských zvláštnostech, na které si během roku nevzpomenu, a přesto se u mě objeví hned první den, když do lázní přijedu.

Pojďte si společně se mnou zavzpomínat na jeden můj prázdninový den, který jsem prožila... s koprovou omáčkou!