Irena Fuchsová

Už je to dlouho, co nám sebrali roušky, ale mně schází pořád. A víte proč? Naučila jsem se totiž pod nimi hóóódně nevybíravými slovy glosovat různé situace.

V lednu, v roce 1967 jsem byla ve druhém ročníku kolínské SVVŠ. Moje třída jela tehdy na hory a naše třídní mi řekla, ve které třídě se budu ten týden učit.

Dřív dostal na stůl jídlo chlap jako první. Dneska dostanou jídlo jako první děti. Proč? Zasloužily si to? Protože je to pro ně pohodlnější, než jim cokoli nařizovat.

Moje romantika v šedesátých letech byla písnička Po starých zámeckých schodech. Nalepená u bedýnky tehdejšího dráťáku jsem ji bez dechu poslouchala a představovala si sebe.

Na červen, který je měsícem školních výletů do Prahy, se nedá zapomenout. A tak my, co dojíždíme vlakem z Kolína do Prahy, si občas rádi zavzpomínáme.

Napadlo mě to, když mi bylo sedmdesát. A už se mě to nepustilo. Ale pozor! Dřív nás to nikoho nenapadne! K tomu, aby nás to napadlo, musíme zestárnout!

V Činoherním klubu jsem většinou poslední, kdo se dozví věci, které potkávají každého z nás. Je to proto, že jsem v divadle jenom na zkouškách.

Začátkem 70. let mi bylo dvacet a na zájezdech s divadlem jsem si v hospodě dávala knedlíky s vajíčkem. „To je vidět, že nevaříš,“ smála se moje vdaná kolegyně Eva.

První besedu se svými čtenáři jsem měla v knihovně v Pečkách u Kolína v roce 2003, což je skoro dvacet let.

To, co vám budu dneska vypravovat, se mi stalo nedávno. Vlak mi jel za deset minut, tak jsem si šla před kolínské nádraží zakouřit na místo vyhrazené kuřákům.