Irena Fuchsová

Narodila jsem se v červnu, v roce 1950. V polovině 50. let jsem stála u rádia. Říkali tam, že se v Maďarsku střílí. Rodiče s babičkou byli vystrašení. Prý bude zase válka.

Petra Nárožného znám od května 1994, kdy jsem nastoupila do Činoherního klubu jako nápověda. Měla jsem z něho obrovský respekt a ten jsem cítila i z ostatních kolegů.

Koncem února mi zavolala kamarádka a zeptala se, jak se mám. „Za měsíc asi natáhnu brka,“ řekla jsem a kamarádka si vzdychla, aniž by se zeptala, proč chci brka natáhnout.

Chci tím říct, co se chystá na ty z vás, milí posluchači, kterým je doma dobře, protože se vaše ženy snaží, aby vám bylo dobře, ale vy to berete jako samozřejmost.

Možná je slovo „nikdy“ rezolutní, ale pokud se najdou mezi posluchači a posluchačkami výjimky, pak tyto ženy a tito muži potvrzují mnou popisovaná následná pravidla.

Dnes je Den matek, a tak mi dovolte, moji  milí, abych za maminkou do nebe, poslala tuto vzpomínku. Maminka nerada telefonovala.

V uzavřeném velikonočním kruhu je moje maminka, narozená v roce 1922, já, ročník 1950 a moje dcera Rita, narozená v roce 1983. Události se seběhly o letošních Velikonocích.

Nevím, jak vaše ženy, vážení posluchači, ale já jsem fotbalový a hokejový analfabet. Nikdy nevím, kdo hraje na čí branku.

Nikdy mě nenapadlo nosit kšandy, přesto jsem si jedny kostičkové pořídila před loňskými Vánoci a druhé, červené, mi koupila dcera Rita letos, v roce, kdy mi bude sedmdesát.

Každý rok se těším do lázní. Na to, jak si odpočinu, po procedurách zalehnu ve svém jednolůžkovém, sluncem provoněném pokoji a sladce usnu.